Když končila předminulá vláda, tvrdili nám její nejmocnější, že je u nás riziko nežádoucí deflace, tedy tvrdnutí měny, které by mělo za následek pokles cen a útlum výroby související s očekáváními lidí, že bude ještě levněji, a jejich neochotou utrácet takto stále výhodnější peníze. A aby k tomu nedošlo, pustila ona vláda do oběhu nemalé množství dodatečných peněz, jimiž chtěla vyprovokovat jakousi ‚zdravou inflaci‘.

Pak přišla nová, dnes už minulá vláda, která znala ledacos s výjimkou nějaké skromnosti. A zejména za pandemie rozfofrovala tolik peněz, že se tomu až nechce věřit. Ovšem fakta jsou fakta, a tak se tomu věřit musí.

A tak dnes, kdy se situace relativně znormalizovala, doplácíme na rozhazovačnost oněch dvou populistických vlád, na to, kolik jsme od nich dostali peněz, za nimiž nejsou žádné výsledky práce, a tedy žádná reálná hodnota, společně s vnějšími vlivy, které na nás působí kvůli problémům i v jiných ekonomikách, s nimiž jsme tu více a tu méně globálně propojeni.

Máme tedy vyšší příjmy než v minulosti, ale je stále méně toho, co si za ně můžeme koupit. A to snižuje životní úroveň naprosté většiny z nás. A tento trend by měl pokračovat po celý letošní rok. Za celý letošní rok by se měly naše reálné mzdy údajně propadnout o skoro osm procent, tedy měla by každá stokoruna ztratit osmikorunovou část své hodnoty.

Že se vám to nelíbí? Není divu, ani mně se to nezamlouvá. A jsou tu i ti, kdo mají z této naší nespokojenosti svůj prospěch. A těmi jsou odbory, dožadující se pro naše pracující růstu jejich příjmů o výši inflace.

Odbory prostě chtějí, aby nám stát přidal to, oč inflací přijdeme. A to se pochopitelně leckomu líbí. Jenže kdyby k tomu došlo, bude na trhu ještě víc peněz, větší kupní síla a z toho plynoucí ještě vyšší inflace a zdražování.

A teď je jenom na nás, zda se uskromníme v naději, že jednou bude líp, nebo zda vsadíme na výlevy populistů a časem kvůli nim umřeme hlady.

Někteří z jim podobných lidí ale podnikají i tu více a tu méně neúspěšně, a v tom případě jim nemusí být třeba ani co závidět.

Někteří lidé se nechají zaměstnat u dobrých zaměstnavatelů na lukrativních postech. A pak se jim peníze třeba jenom hrnou.

Jiní nemají to štěstí, pracují v méně nebo i málo výnosných profesích, a pak se pochopitelně ani zdaleka tak dobře mít nemusí.

A jsou tu samozřejmě i lidé nepracující, nezaměstnaní, kterým se po finanční stránce samozřejmě nevede valně.

Zkrátka a dobře se někomu z nás vede a jinému ne. A když pak přijdou doby jako je naše současnost, pak je pochopitelně víc těch, kdo se ocitají v tísni až na mizině, než těch, kterým se i nadále daří dobře či dokonce stále líp.

A proto je sice skutečností, že u nás vyrostla průměrná hrubá měsíční mzda v letošním prvním čtvrtletí o 7,2 procenta, konkrétněji tedy o 2533 korun, což nevypadá ani trochu špatně, jenže současně zapůsobil i vliv více než jedenáctiprocentní inflace, a tak jsme si ve skutečnosti v průměru pohoršili. A nejen v průměru.

Nikdy v posledních letech jsme nechudli tak rychle jako právě dnes. Devadesát čtyři lidí ze sta našinců si pohoršilo, a štěstí přálo naopak jedině lidem pracujícím v peněžnictví a pojišťovnictví či na trhu s nemovitostmi. Zatímco mezi nešťastníky, kteří odskákali inflaci nejvíce, jsou lidé zaměstnaní ve veřejné správě, zdravotnictví, sociální péči a vzdělávání.

A nejen že jsme si pohoršili v uplynulých měsících, ale prý to tak bude pokračovat i po celý zbytek roku. Reálné mzdy nám budou i dále klesat a my budeme mít stále míň na utrácení. Nebo tedy třeba i víc na utrácení, ale míň toho za své peníze dostaneme.

Což má snad jediné pozitivum. Že si třeba začneme víc vážit toho, co máme. A přestaneme tolik plýtvat s tím, že si to přece můžeme dovolit.

Jenže je pochopitelné, že půjčky nejsou žádná banalita. Kdo si půjčí, ocitá se v hrsti toho, kdo mu onu pomoc poskytne, a i když zvládá splácení a nemá tudíž žádné nepříjemné komplikace, přijde ho to minimálně na nějaké peníze. A často je i hůř.

Půjčky se prostě mohou brát, ale když se vezmou, musí se splatit. A je na každém dlužníkovi, aby si s tím žádoucně poradil. Splácení je záležitostí toho, kdo si půjčil, to za něj obvykle nikdo nevyřídí.

A proto se traduje, že by si lidé měli půjčovat až po zralé úvaze. Že by měli nejprve posoudit všechna pro a proti, která s nějakou nabídkou půjčky souvisejí, že by se měli zajímat o každý detail půjčky, jež u nich přichází v úvahu, a rozhodně by neměli přeceňovat své možnosti. Protože i kdyby se někomu podařilo ošálit poskytovatele půjčky a získat tak nezvládnutelnou pomoc, splácení už se obejít nedá.

A dnešní doba je přímo ukázkovým příkladem toho, jak ošemetné mohou půjčky být. Kvůli nečekaně rychle rostoucím cenám začínají docházet peníze už i relativně movitějším lidem, pod finančním tlakem je tolik našinců, kolik jich už dlouho nebylo. A zatímco to je pro leckoho nepříjemná situace, je to pro někoho i vskutku zlé. A to často právě pro ty, kdo si vzali a dosud nesplatili půjčky. I když totiž takoví lidé dříve na zvládání zvolené půjčky měli, dnes už je klidně i všechno jinak. Dnes už lidem splácení spolu s dalšími zvýšenými výdaji přerůstá přes hlavu. A kdo ví, kolik lidí to tedy nakonec nezvládne.

A proto bych si osobně radši nikdy peníze nepůjčoval, pokud to není opravdu nezbytné. Protože jsou cesty osudu nevyzpytatelné. A kdo ví, jak může i malá půjčka zkomplikovat něčí existenci!

A jsou i lidé naopak hloupí, kteří moc nepřemýšlí. A když tito najdou řešení nějakého problému, dospějí k němu třeba i rychle a snadno. A nevýhodou je tu jenom to, že takové řešení v praxi nefunguje. Anebo může dokonce uškodit, namísto aby pomohlo.

Vezměme si třeba současnou situaci týkající se příjmů našich lidí a inflace. A pochopitelně nejen našich lidí, a nejen inflace v České republice.

Máme tu lidi, kteří se třeba tváří jako učinění mudrcové, ale ve skutečnosti připomínají všem zasvěceným spíše brouka Pytlíka. Který prý všechno ví, všechno zná, ale všichni od dětství dobře víte, jak to s ním bývá. A ti dnes při pohledu na rostoucí ceny dospívají k jednoznačnému názoru a jedinému možnému řešení, jak zachránit lidi před zchudnutím. Tito prostě doporučují nebo přímo žádají, aby se našincům zvedaly platy a jiné příjmy natolik, aby se tím pokořila ona zpropadená inflace.

Pokud takto smýšlí obyčejný člověk, je to jedno. Ale když se to začne týkat politiků či odborů, už je to zlé. Protože v jejich případě jde o někoho, kdo má vliv a kdo by to tedy mohl při vhodné ‚konstelaci hvězd‘ i prosadit. Prý pro blaho našeho lidu.

Jenže moudří lidé přemýšlejí. A tak nemohou takovým hloupostem nebo pozlátku podlehnout. Protože je zřejmé, že když dostanou lidé od někoho (míněn obvykle stát) více peněz, krátkodobě si polepší. Ale jenom krátkodobě. Čím více peněz se totiž takto dostane do oběhu, tím více se začne utrácet a tím vzroste tlak na zvyšování inflace. Která i po onom zvýšení začne lidi zase poškozovat, a nejvíc ty spořivé, jimž znehodnotí úspory.

A proto je dnes sice příjemné poslouchat odboráře nebo známé politické populisty, kteří díky tomu u mnoha lidí bodují. Ale měli bychom se snažit, aby se to nedostalo dál než do roviny tlachání. Protože čím víc dostaneme dnes přidáno, tím nám bude v budoucnu hůř.

A je skutečností, že z reálné mzdy nemůže mít na rozdíl od mzdy nominální radost daleko více lidí. Protože máme sice peněz v průměru víc a víc, ale nejednou pro nás tento nárůst neznamená kvalitnější život. Ba dokonce v dnešní době chudneme nejvíce za poslední dvě desetiletí. Nikdy v posledních čtyřech pětiletkách jsme si nepohoršili tak jako právě v letošním prvním čtvrtletí. Kdy sice naše průměrná mzda vystoupala na skoro osmatřicet tisíc korun a medián mezd byl o šest tisíc nižší, ale nebyl to důvod k přehnanému optimismu, protože tak činil meziroční nárůst průměrné mzdy sedm procent, ovšem ve skutečnosti vlivem více než jedenáctiprocentní inflace poklesla naše koupěschopnost o víc než tři a půl procenta. A podobný pokles jsme u nás zaregistrovali naposledy v roce 1998.

94 procent našich zaměstnanců si tak v letošním prvním čtvrtletí pohoršilo a jen třem procentům naopak přálo štěstí v podobě růstu příjmu překonávajícího výši inflace. A kvůli vysoké inflaci se nám bude podle ekonomů zhoršovat naše situace i po zbytek letošního roku. A poklesne naše životní úroveň. Protože nám jen tak někdo na mzdě nepřidá tolik, kolik by bylo potřeba, abychom se měli aspoň stejně jako doposud. A kdyby přidal, vznikl by tlak na růst inflace, která by nám dále a ještě více uškodila a byli bychom ve stejných problémech znovu.

A tak si budeme muset utáhnout opasky. A čekat na lepší časy.

Je to poměrně potěšující zpráva. Sice nemůžeme být hrdí na to, že leckdo z nás žije někdy nebo třeba i setrvale na dluh, ale na druhou stranu si můžeme připomenout i moudro, že dobré účty dělají dobré přátele. A podle toho jsme tedy docela přátelskou zemí. Ovšem to, že jsme v tomto ohledu lepší než jiné národy, bohužel (nebo bohudík?) nesouvisí jenom s naší osobní zodpovědností. Může za to prý hlavně skutečnost, že jsme my Češi zadlužení poměrně málo, a navíc je u nás docela nízká nezaměstnanost. A když máme příjmy a menší dluhy, splácí se nám logicky o poznání lépe než těm, kdo jsou a tom opačně. A nahrává nám vlastně i jiná struktura dluhů, kdy máme větší podíl hypoték a úvěrů na bydlení a méně kreditních karet a jiných neúčelových půjček.

Ale jak se říká, hůř může být vždycky. A taky bude. Protože se už i naše střední třída dostává kvůli rostoucím cenám do finančních problémů, a tak se dá očekávat, že dluhy našinců porostou, a naopak schopnost splácet dosáhne nižší úrovně. A když k tomu připočítáme i skutečnost, že leckomu letos skončí fixace hypotéky a úroky citelně vzrostou, a že leckdo z těch, kdo se svým rozpočtem jen těžko vycházeli, už nemá manévrovací prostor a na každé zhoršení doplatí, nevypadá to do budoucna zrovna optimisticky.

Do problémů se tak dostávají a budou dostávat i ti, kdo doposud vždycky zodpovědně spláceli. Může to potkat skutečně kdekoho z nás. A na rozdíl od statistik to není radostné zjištění. Protože není ani tak důležité, na jakém místě v žebříčku států jsme, jako spíš to, co to znamená pro konkrétní lidi.

A tak si na koupi nemovitosti můžeme přilepšit, samozřejmě tehdy, když na to máme odpovídající, a to velké peníze.

A ještě více pak můžeme vydělat, když takto pořízený byt někomu pronajmeme a inkasujeme nájem. Což už je ale dost riziková záležitost, protože nemusí být snadné sehnat dobré nájemníky a je tu i riziko, že tito budou bydlet, ale s placením nájmu si hlavu lámat nebudou. A konec konců je provozování podobných bytů provázeno i nutnou údržbou a dalšími výdaji, což může lézt do peněz.

A tak je možná lepší nesázet na nemovitost vlastní, ale na nějaký ten realitní fond, který naše peníze investuje za nás a o vše kolem toho se postará. Čímž se vzhledem k investování do více nemovitostí rozloží potenciální riziko, na rozdíl od investování do obdobně vypadajících developerských projektů, kde hrozí v případě krachu firmy finanční ztráta, a to i stoprocentní.

Z čehož vlastně vyplývá, že jakkoliv mohou vypadat investice do našich nemovitostí dokonale, ani tyto nijak skvělé být nemusí. A vložit peníze právě sem může být absolutní terno stejně jako i totální propadák.

Ptáte-li se mě tedy, zda do nemovitostí investovat nebo ne, je-li to výhodné nebo spíše riskantní a fungující k naší škodě, neodpovím vám. Stejně jako vám skutečně stoprocentně pravdivě neodpoví nikdo. Protože nikdo nemá křišťálovou kouli, která by mu ukázala budoucnost. A ať si myslí kdokoliv cokoliv, je to vždycky jen jeho subjektivní názor. Na který lze kdykoliv doplatit.

Ovšem je v podstatě jedno, necháme-li si peníze ležet doma nebo je vložíme na nějaký běžný účet, vkladní knížku nebo obdobný produkt finančního trhu. Tady jsou úroky téměř nebo i doslova nulové a nárůst, pokud je tu vůbec nějaký, tak nemá naději inflaci překonat.

Člověka by tak mohlo napadnout využití nějakého spořicího účtu. Jenže zatímco je to lepší nápad než účet běžný, ani tady to není ideální. I zde je úročení daleko za inflací, a tím jediným, kdo tu lehce přijde k penězům, je stát, který si navíc z takových úroků bere patnáctiprocentní daň.

Termínované vklady nejsou o nic větší terno. Úroky jsou tu ještě nepatrně vyšší, ovšem ani ty inflaci nepokoří, a navíc tu člověk ztrácí dočasně možnost svými volnými penězi disponovat.

Ještě o něco lépe na tom můžeme být, pokud vsadíme na stavební spoření. Jenže tady musíme investovat minimálně šest let, a aby to bylo nejvýhodnější, nemůžeme ukládat peněz ani málo, ani moc, aby se co nejefektivněji využil státní příspěvek.

Boj s inflací neprohrajeme, když vsadíme na státní protiinflační dluhopisy. Jenže i zde se musíme smířit s tím, že budeme mít k investovaným penězům jen omezený přístup.

A máme-li miliony, uděláme tedy možná nejlépe, když je v dnešní době investujeme do nemovitosti, do koupě bytu, který následně pronajmeme. Protože to obnáší v posledních letech zisky i v řádu desítek procent. Otázkou však je, jak dlouho ještě, když jsou u nás nemovitosti nadhodnocené. A jejich ceny tak mohou jednoho dne spadnout. Stejně jako hodnota našeho jmění. Které tedy vlastně není jak jistě ochránit.

Samozřejmě si všichni domyslíme, že volně směnitelné měny jsou lepší než ty, které jsou omezeně směnitelné (třeba jenom na území státu, ve kterém slouží jako oficiální platební prostředek) nebo dokonce nikde v cizině neakceptované a tudíž nesměnitelné. I když si za ně může třeba někdo nakoupit doma totéž, co majitelé jiných měn v jiných zemích, je logické, že je na tom lépe ten, kdo může své peníze vzít a proměnit si je kdekoliv na světě. Je to výhoda při cestování a určitě nejen při tom.

Ovšem není to jediný rozdíl mezi měnami. Některé jsou zvýhodněny před druhými třeba i tím, že mají nižší inflaci nebo je provází dokonce deflace, tedy je tu rozdíl mezi jejich stabilitou a poklesem hodnoty.

A jsou tu třeba i finanční prostředky, které obíhají na území některého státu společně s jinou měnou. A i tady může být citelný nepoměr mezi tím, co nabízí jedna a co druhá z takových měn. Příkladem čehož je třeba takzvané kubánské konvertibilní peso. To je spolu s národním kubánským pesem jedna ze dvou oficiálních měn Kuby a bylo uvedeno do oběhu v listopadu 1994.

Konvertibilní pesa jsou směnitelná pouze na Kubě a pouze za volně směnitelné měny a slouží především turistům k placení za luxusní zboží a služby. Což se tam vzhledem k dlouhodobé izolaci a ekonomickým těžkostem shání za běžná pesa jen velice těžko.

Prostě je tu jedna Kuba a na ní dvě rozdílné měny. Hodně rozdílné měny. Tak rozdílné, že by to mohlo leckoho udivit. Ale určitě ne nás stárnoucí Čechy. Kteří to přece sami pamatujeme z dřívějších dob. Kdy jsme i u nás měli koruny a tuzexové koruny. Mezi nimiž byl stejně jako u zmíněné kubánské měny značný rozdíl. Který byl mezi československou korunou a tuzexovou korunou asi jako mezi aktem a pietním aktem.

A když někdo touží po zjednodušení těchto záležitostí? Pokud je osobou samostatně výdělečně činnou, vydělává ročně do milionu korun a neplatí daň z přidané hodnoty, může se dobrovolně rozhodnout, že využije možnosti jménem paušální daň. Protože díky té se dá snížit byrokracie na minimum, a to leckdo uvítá.

A co čeká v roce 2022 ty, kdo se pro takové paušální zdanění rozhodli? Díky této změně, která spatřila světlo světa v roce 2021, mohou odvádět 5994 korun měsíčně, o 525 korun víc než v roce 2021, v čemž mají zahrnutou daň z příjmu fyzických osob, sociální pojištění a zdravotní pojištění. Z toho činí daň z příjmu fyzických osob sto korun, minimální měsíční záloha na zdravotní pojištění 2627 korun a 1,15násobek minimální měsíční zálohy na sociální pojištění 3267 korun.

V tomto případě se nevyplňují daňová přiznání a přehledy, a tak člověk neriskuje daňové nedoplatky a případná kontrola u něj zjišťuje jenom splnění podmínek pro možnost využívat tento typ zdanění.

Ovšem nic na světě není jenom výhodné. A i zde je mínus. A sice to, že plátci paušální daně nemohou obdržet od státu daňový bonus a je to tak nevýhodné pro ty, kdo uplatňují daňové zvýhodnění na děti.

Ale kdo chce, ten může takovou jednodušší formu zdanění využít. Když to do desátého ledna nahlásí na příslušném tiskopisu nebo elektronicky finanční správě nebo když to nahlásí spolu se začátkem svého podnikání kdykoliv v průběhu roku.