Říká se, že je bližší košile než kabát. Což se dá těm, kdo přesně nechápou význam tohoto rčení, přeložit tak, že se každý stará spíše o to, co se ho bezprostředně dotýká, než o to, co je mu přece jenom vzdálené, co ho zřejmě zase až tak zásadně neovlivňuje.
A pokud se dá dnes v nějaké souvislosti toto rčení aplikovat, pak je to v otázkách týkajících se ekonomiky a finanční situace. Panující doba zkomplikovala mnohým z nás život a je vcelku pochopitelné, že se tedy daleko více soustředíme na to, abychom to sami zvládli, a to, co se nás na první pohled netýká, odsouváme stranou. Přičemž se docela zjevně zdá, že je to, co má člověk ve své kapse, v peněžence nebo na účtu, daleko důležitější než státní finance.
A tak našinci daleko více řeší to, že jim chybí třeba pár vlastních korun, starají se o to, aby se udrželi nad vodou nebo alespoň co nejméně žili na úkor budoucnosti, a to, že jde v ekonomických záležitostech do háje stát, to je nevzrušuje.
Je přece důležitější vrabec v hrsti než holub na střeše, a tudíž vzrušuje i vlastních pár korun lidi více než deficit státního rozpočtu, který se v prvním měsíci letošního roku vyšplhal zase o hodně výše.
Jen za leden se naše státní finance propadly o 31,5 miliardy, což je ten nejhorší výsledek v naší české historii, čtyřikrát horší než před rokem. Co se příjmů státu týká, tyto klesly ve srovnání s lednem předchozího roku o čtyři miliardy, stát tratil na daních i pojistném na sociální zabezpečení. A navzdory tomuto poklesu vzrostly výdaje, a to o 19,5 miliardy korun.
Od počátku koronavirové pandemie utratil náš stát za boj proti této 231,5 miliardy korun, aniž by to bylo někde významně znát, a zatímco se tento boj financoval lépe, armádě bylo pro letošní rok ubráno. Avšak vláda slibuje, že jí to hned vrátí a nikdo tak nebude ošizen. Protože se to zvládá. Za cenu rostoucího deficitu státního rozpočtu, který ale lidi jaksi nepálí, protože tito mají svých starostí dost. Ale ‚pálit‘ by je měl. Protože stát, to jsme my. A i státní rozpočet patří částečně každému z nás.